Přátelství je naše nejlepší kouzlo!

Povídky

Rosino oznámení - 5. část

29. května 2016 v 20:30 | Laura
Po dlouhé době jsem konečně dopsala tuto část. Tak si ji užijte.

Hádka rodičů

Rose ve svém pokoji chvílemi slyšela taťku, zdálo se, že vybuchl vzteky. "Hermiono, Harry se musel zbláznit, když to dovolil... nebezpečné... Jeho otec byl smrtijed!" Rose zaslechla hlas mamky, ale tišeji. Vytáhla ultradlouhé ucho, vynález strýčka George, a zaposlouchala se. "...dvacet let, Rone. Změnil se. A nevím jak ty, ale já myslím, že když se stal smrtijedem, neměl na výběr." Rose se pousmála. Hádku chápala spíš jako hádku o to, jestli bude moct ke Scorpiusovi, než jako cokoli jiného. "Harry to ví. A Draco je teď lékouzelník. Snaží se lidem pomáhat. A Harry je bystrozor. Určitě dá pozor. A navíc by to bylo jen pár hodin. Co by se mohlo stát?" "Ty nejlíp víš kolik kleteb existuje! Harry by to nemusel stihnout! Pracuješ na ministertvu, dobřeš víš jak...!" "Malfoy nemá důvodnašim dětem ubližovat! Harry ví co dělá!" Už začala křičet i mamka. "Harry to nemohl myslet vážně!" "Kdyby to nemyslel vážně, Rose by netvrdila, že James, Albus a Lily půjdou!" "Tak se Harry zbláznil! nebo neví, že půjdou k Malfoyovi!" Rose nemohla uvěřit co taťka říká o strejdovi Harrym. Nikdy ho neslyšela takhle. "Ginny by to zakázala, kdyby to bylo nebezpečné! A nezapomeň, že mluvíš o svém nejlepším kamarádovi! A...! Počkat. Není to ultradlouhé...?" Rose rychle vytáhla ultradlouhé ucho k sobě a už neodposlouchala. ALe to co slyšela ji potěšilo. Samozřejmě ne ta část, kdy taťka urážel strejdu Harryho (pravděpodobně to nemyslel vážně, ale i tak), ale to, co říkala mamka. Byla spravedlivá, přestože Scorpiusův otec kdysi urážel i ji. Rose vytáhla dárek pro Scorpiuse.Prohlédla celé tričko a zkontrolovala nápis: "Jméno kolej neurčuje" To byla Scorpiusova hláška z prvního ročníku. Všichni věděli, kdo jsou Malfoyovi, ale nikdo si nevzpomněl, co se z Draca stalo, všem se vybavilo jen to, že byl smrtijed. Proto Scorpius často slýchával otázky, jestli mu není nepříjemné být v nebelvíru. Šlo mu na nervy to jejich vyděšené: "No, je tu dost lidí z mudlovských rodin, tak mě napadlo..." Rose si povzdechla. Přála by si, aby už mohla kouzlit. Takhle musela jít za rodiči, ať jí to opraví a taťkova reakce asi nebude příjemná, pokud tričko uvidí. Dívka vzala tričko a zamířila do obýváku, odkud předtím slyšela hádku rodičů. Až v tu chvíli si uvědomila, že je v pokoji ticho a že slyší jen Huga, který nejspíš zakopl o nějaké nesmysly v jeho pokoji. Byly zde tři možnosti - buď se Ron urazil, nebo použili Ševelisimo nebo, nejméně pravděpodobně, se usmířili. Otevřela dveře a překvapeně zjistila, že rodiče tam nejsou. Podívala se i do kuchyně. Pomyslela si, že se přewmístili ke strejdovi Harrymu nebo Georgovi a chtěla jít zase nahoru. PRÁSK! Tohle byl známý zvuk - někdo se přemístil. Poznala, že to je mamka - slyšela, jak si stěžuje. Zdálo se, že na taťku. "Přemístí se za Harrym a začne tam nadávat, že Malfoy je nebezpečný... A že se Harry musel zbláznit. Brzo dojde na hůlky a já se do toho tentokrát nebudu plést. Je už dospělý proboha. Snad nedojde na nic o Zmijozelu, to by nedopadlo dobře. Chudák Albus a taky Ginny, když o tom přemýšlím." Jistě by pokračovala, kdyby si nevšimla své dcery. Po Rosině vysvětlení jí opravila dárek pro Scorpiuse

Rosino oznámení - 4.část

31. března 2016 v 12:16 | Laura
Tento článek je rozepsaný už od listopadu a já se na něj pořád dívám s tím, kdy ho dopíšu. Tak jsem se k tomu teď dostala.
Tak nejdřív pár poznámek:
  • Kvůli opravám některých částí hradu (je jedno jakým) se na vánoční prázdniny vrátili už 10. 12.
  • Scorpius má narozeniny 22. 12.
  • Rose umí velmi dobře šít

Další dny

Další dny pro Rose ubíhaly stejně. Jjí taťka ji ráno neustále sledoval, ale nic (důležitého pro příběh) neřekl. Dívka poté šla šít tričko, dárek pro Scorpiuse k narozeninám. Věděla, že musí být v nebelvírských barvách, jiná moc nenosil. Dárek k Vánocům měla nachystaný - nová sada tchoříčků. Asi kolem desáté přišel Scorpius, občas se vyhnul Ronově kletbě(někdy se Ronovi nepovedlo udržet se) a vyběhl za Rose po schodech. Dokud se za ním nezavřou dveře Rosina pokoje, míří na něj Ronova hůlka. Scorpius odcházel o půl dvanácté. Dívka pak ve svém pokoji čekala na oběd a pokračovala v šití. Po obědě, kdy se pobavila s celou rodinu - i s taťkou, ale pokaždé měl špatnou náladu - si vzala jednu z knížek a začala si číst. Přibližně po hodině řišel Scorpius a šli ven. Vrátili se až večer , přesně včas než je Ron šel hledat. Scorpius má na tu chvíli nachystané obranné kouzlo. Pak je dívka zase sama až do chvíle večeře. Na tu nikdy nečeká dlouho. Po večeři znovu šije. Přestože dny ubíhaly téměř steně, Rose se nenudila. Scorpiusovo tričko má skoro hotové, chybí jí už jen pár písmen z nápisu. Pár změn nastalo 20. prosince, devět dní po představení Scorpiuse Weasleyovým. Ron na Scorpiuse nenamířil hůlkou, přestože ji měl v kapse, ale z očí ho nespustil. Přesto to Rose považovala za pokrok. Scorpius měl za dva dny narozeniny a Rose doufala, že taťkovi nebude vadit, že bude u ní. No, vlastně jen dopoledne, odpoledne měla být ona u něj, s celou partou. To znamenalo, že půjde i Hugo. Jestli bude moct jít se odvážila zeptat teprve ten večer. Pouhé dva dny předem. "Tatí? Pozítří má Scorpius narozeniny... A já s Hugem jsme pozvaní na oslavu. Mohli bychom jít?" Jak čekala, Ron se na ni otočil: "K Malfoyovi domů? Ty i Hugo? A sami? To nemyslíš vážně!" "Nepůjdeme sami, půjde i James, Al a Lily." Nebyla si tím jistá, ale měla pocit, že Ron mumlá něco jako: "Harry to nemohl myslet vážně. Tohle..." Rose se zeptala, i když odpověď už tušila: "Tak mohli bychom jít?" "Já si to ještě rozmyslím." Rose si pak celou cestu do pokoje opakovala, že to nezakázal, zatím ne. V tu chvíli šít nemohla, neviděla přes slzy, které jí tekly i přesto o čem se snažila přesvědčit sama sebe. Ležela v pokoji téměř hodinu, než se uklidnila.

Ryan na Daree

28. listopadu 2015 v 13:17 | Laura
Taková "malá" povídka z pohledu Ryana. Nevěděla jsem co psát a pak mě napadlo toto.

Vytvořila se před námi propast, oddělující mě, Lauru a tu malou dívku od ostatních. Diana s Jamesem ji ještě přeskočili, ale já s Laurou jsme to nemohli stihnout. Pochopil jsem, že propast musela brát energii Laury a předtím i Diany(protože ji nepřeletěla). Bezmocně jsem sledoval Lauru, proměňující se zpět. Ta malá dívka, Vyvolená, spadla do temna propasti. Laura vykřikla a já ji stiskl pevněji, aby neskočila za ní. Všiml jsem si, že díra se rozšiřuje směrem k nám a brzy spadneme také. Neměl jsem na výběr. Zašeptal jsem Lauře do ucha: "Neboj se", přestože já jsem se bál. Přehodil jsem ji na druhý okraj. Když dopadla, překulila se dál od propasti. Ale já už neměl kam se pohnout a spadl jsem. Krátce jsem vykřikl, nevěděl jsem jestli to vůbec přežiju. Zmlkl jsem, protože jsem si uvědomil, že to přitáhne pozornost Laury a Jamese. A že pokud jim nikdo nezabrání, skočí za mnou. Zaslechl jsem dva hlasy voljící mé jméno a několik úderů, znělo to jako by se někdo vrhl na zem. Doufal jsem, že to znamená, že je zastavili a ne výhru čarodějek.
Nepadal jsem dlouho. Asi. Dopadl jsem nedaleko té dívky a ve společnosti příšer, které jsem poznával. Před pár lety jsem totiž našel starý deník. Psalo se v něm, že se někdo dostal na temnou planetu Darea a popisoval příšery žíjící na ní. Proto jsem věděl, co dělat. Zavřel jsem oči a řídil se sluchem. Nesměl se těm příšerám podívat do očí. Vyskočil jsem na příšeru za mnou, vytáhl luk, pootevřel oči a vyhledal hlavu příšery, i když na oči jsem ani nepohlédl. Přesto jsem věděl, kam vystřelit. A strefil jsem se. Tyto příšery mají oči nejen velmi citlivé, ale díky nim žijí.Když jsem ji zasáhl do jednoho oka, umírala. Proto jsem skočil na ni a stejným způsobem jsem se vypořádal i s druhou. Pro nenápadnost jsem si přes hlavu přehodil plášť a spolu s dívkou jsem šel najít bezpečnější místo. Zjistil jsem, že ta dívka se jmenuje Sofie. Věděl jsem, že nás ostatní zachrání. Stačilo jen dostatečně dlouho přežít.
Na této planetě jsem musel být už několik hodin, i když jistě to nevím, když jsem z dálky zahlédl světla a zaslechl zvuky boje. Spolu se Sofií jsem se tam rozběhl. Už z dálky jsem poznal svůj tým specialistů a víly. Když jsem se přiblížil ještě víc, rozpoznl jsem i jednotlivé osoby. A Laura byla právě obklíčena těmi příšerami, co když jim pohlédne do očí, zapomene na všechno (to jsou ty, mezi kterými se Ryan objevil) Neudržel jsem se a zakřičel: "Ne, Lauro!" Nsadil jsem svou nejvyšší rychlost a když jsem byl dost blízko, odrazil jsem se. Příšery tady byly čtyři a dvě měly hlavy blízko sebe. Dopadl jsem na hlavy těch blíž k sobě. Střelil jsem oči těch naproti a skočil na zasažené. Zasáhl jsem i dva zbývající a skočil k Lauře Stáhl jsem si plášť z obličeje, ať na ni líp vidím. Usoudil jsem, že vzpomínky se jí vracejí, ale pomalu. Dívala se na mě, jakoby si snažila vzpomenout. Dívala se mi do očí a já sledoval ty její zmatené. A pak vyjekla: "Ryane! Ty jsi v pořádku!" Víly vytvořily štít a vyhnaly příšery. Já tušil, že ta chvíle přijde, ale přesto mě James srazil k zemi. Na tu chvilku jsme blbli jak malí. A pak jsem se vymotal z jeho sevření a čekalo mě další překvapení. Objala mě Laura. Slyšel jsem jak něco šeptá, ale nepostřehl jsem co. Amora luskla prsty a všicni kromě mě a Laury se otočili. Zády k nám. A Laura mě v tu chvíli políbila.

Smazaná kapitola

30. září 2015 v 22:21 | Laura
Začala jsem psát kapitolu. Ale první návrh se mi nelíbil, takže jsem to z příběhu smazala. Ale dala jsem si to do nového dokumentu ve Wordu. Abych to neztratila. Po vydání této kapitoly, kterou jsem ani nedokončila, už kvůli problémům s pokračováním, půjdu pokračovat s normální kapitolou. Jedná se hlavně o Amořin dům. Nevěděla jsem co dál a tak to zůstane takhle.

Zimní prázdniny se blížily. Víly naplánovaly výlet do hor. Jen Amora s Laurou se tomu raději vyhnuly. Víla lásky pozvala svou kamarádku k ní domů. Specialisté se bez rozmýšlení přidali k výletu na hory. Lee se Amoře omluvil, ale jí to nevadilo. Zato o Ryana se strhla menší hádka. Laura chtěla aby šel s ní, ale Jamesovi se ta možnost nelíbila. Ryan o hádce nevěděl. Nakonec se sám rozhodl, že pojede na hory. Lauře se musel dlouho omlouvat.
Laura následovala Amoru do jejího domu. Víla lásky se na ni s úsměvem otočila: "Není to žádný zámek, ale snad se ti to nebude vadit." Laura obrátila oči v sloup, ale nic neodpověděla. Amora otevřela dveře a vstoupila. Na kamarádku nečekala, rovnou se rozběhla do kuchyně, kde slyšela svou mamku. Zenithská princezna ji pomalu následovala. "Ahoj mami! Tohle je moje kamarádka Laura. Ta co tady zůstane na prázdniny." Amořina maminka vypadala mile, oči měla modré a dlouhé zrzavé vlasy zapletené do copu. Vypadala klidněji než její dcera. "Ráda tě poznávám. Pokoj budeš mít hned vedle Amořina, do jejího by se spacák nevešel a ve vedlejším pokoji je postel." "Děkuju." Amora se ozvala: "Já ti ten pokoj ukážu. A pomůžu ti s kufrem." "Počkej. A nevadí, že mám pejska? Může tady být se mnou? Je skvěle vychovaný a žádné problémy dělat nebude." Amořina maminka se na ni znovu usmála: "Nevadí. Amora psy miluje." Zmiňovaná dívka zašeptala tak aby to slyšela jen Laura: "Po tom co mám v pokoji na Alfee? Nejsem si tím jistá." Laura se zasmála.
"Tohle je můj pokoj a tohle bude teď tvůj." Amora dveře svého pokoje přešla, jako by nechtěla ukázat co je za nimi. Laura se zvědavě zeptala: "Proč bych vlastně nemohla spát ve spacáku ve tvém pokoji?" "No, spacák se tam nevleze, mám tam sice uličky, kterými se dostanu ke skříni, posteli nebo stolu, ale…" "To tam máš takový nepořádek?" "No, já tomu nepořádek neříkám, ale…" "I když jsem princezna, taky mám trochu nepořádek v pokoji, nevadí mi to." "Budeš se mi smát?" "Ne, jasně že ne. Proč bych měla?" Amora pokrčila rameny. "Tak ti to ukážu, no. Stejně bys to zjistila. Otevřela dveře. Uvnitř bylo celé městečko pro panenky. Laura nevěděla co říct. Po minutě, kdy ji Amora sledovala a čekala, kdy se rozesměje. Laura se pak užasle pousmála a vydechla: "To je úžasné. Má nějaké jméno?" Amora zavrtěla hlavou. Pak se usmála a navrhla: "Ale jméno Spellix nezní špatně, že?" "Nezní. Tvé město má jméno, co?" "Asi jo.Město se přemisťuje do dílny, chtěla bys to tam vidět? Je tam už větší část. Mám tam pár pěkných obchodů a ještě víc domů. Taky tam mám sbírku panenek." "Jo, podívám se ráda. Vypadá to tak… skutečně." "A já čekala že se mi budeš smát."

Rosino oznámení - 3.část

6. srpna 2015 v 22:30 | Laura
Tak, konečně další kapitola Rosina oznámení. Možná trošku delší, ale taky jsem se rozepsala hned na začátku. Dokázala jsem se do Rose vžít.

Mělas pravdu

Rose věděla, že si to nemůže rozmyslet, věděla to od chvíle, kdy odeslala zprávu mamce. Kdyby ji Scorpius nepřesvědčil, možná by to taťkovi vůbec neřekla. Raději by byla u Malfoyových a čelila urážkám a možná i kletbám Luciuse Malfoye, než tady. Než u svého domu, kde za chvíli představí Scorpiuse rodičům. Pomalu položila ruku na kliku. Podívala se na Scorpiuse. Ten se povzbudivě usmál, i když na něm bylo vidět, že je taky nervózní. Dívka sklouzla pohledem k ruce, položené na klice. Zhluboka se nadechla a otevřela dveře. "Jsem doma!"oznámila, přesně jak měla ve zvyku. Scorpiuse táhla za sebou. Hlasy rodičů slyšela z obýváku. Zamířila tam, Scorpius ji stále držel za ruku. Když se na něj podívala, poznal, že ji má pustit. Rose nakoukla do místnosti. Bylo to tam stejné jako obvykle v tuto dobu. Taťku viděla dělat něco spojeného s jeho prací(nevěděla co to vlastně je), mamku sepisovat knihu "Dobrodružství Dobbyho, svobodného skřítka" a Hugo si četl nějaké fantasy knihy. Obvykle se připlížila ke svému bratrovi a vylekala ho nebo si vzala svou knihu a také si začala číst. Ale dneska... "Ahoj Rose."usmála se Hermiona. "Ahoj mami. Ahoj tati. Chtěla jsem vám představit... Já..."zakoktala se. Ron se na svou dceru otočil. Ta o pár kroků ustoupila. Pak si vzpomněla na Scorpiusův povzbuzující úsměv. Naznačila mu, ať jde za ní. "Představuju vám mého kluka - Scorpiuse Malfoye." Ve stejnou chvíli, kdy řekla jeho jméno ho Ron spatřil. Rosin otec byl okamžitě na nohou a hledal hůlku. I Hugo vstal, ale z jiného důvodu. "Tati! Počkej!" Pak zazněl další hlas, tentokrát Hermionin: "Rone, uklidni se!" Ron si jich nevšímal, dokonce nevnímal, dokonce nevnímal ani Rosiny vyděšené pohledy. Přesně toho se bála. Ron výhružně namířil hůlku na Malfoye. "Vypadni z mého domu, ty čistokrevný!" Poslední slovo zvýraznil. Scorpius se zamračil. Tiše se zeptal: "A takhle se chováte, protože můj otec, v době, kdy chodil do Bradavicích, tedy před dvaceti lety, byl namyšlený a urážel vás? Dáva to logiku?" Ron hledal slova. Hermiona toho využila a došla k němu. "Rone klid. Vždyť víš, že se Draco změnil. Není důvod útočit na jeho syna." Ron se na ni podíval: "To je všechno co řekneš? Rone, klid? To že Rosie chodí s Malfoyem je ti jedno?" Málem křičel a z hůlky mu začaly sršet jiskry. Scorpius rychle uskočil, Ronova hůlka stále mířila na něj. pak hádky Rosiných rodičů využil. Zašeptal něco Rose, políbil ji a rozloučil se. Poté začal ustupovat k hlavním dveřím. Nechtěl se otáčet zády k hůle, stále namířené na něj. Až byly hlavní dveře otevřené, vykřikl: "Nashledanou!" Rychle dveřmi proběhl, zavřel je a utíkal pryč. Měl strach, že pan Weasley za ním vyběhne nebo použije nějakou kletbu. Uklidnil se až když dům Weasleyových neviděl. Rose už vše vysvětlil. Domluvil se s ní, že přijde zítra a že spolu půjdou ven jako obvykle.

Prosím, pokud tam mám chyby, nevšímejte si jich.

Rosino oznámení - 2.část

2. srpna 2015 v 20:33 | Laura
Poslední dobou píšu docela dost o Harrym, ale jde hlavně o tu povídku, takže vám to snad nevadí. Kapitoly Rosina oznámení jsou sice krátké, ale zato je mám rychle. Já jsem spokojená. Tahle kapitola je vlastně jen o jedné věci, ale mi se to dobře psalo.

Já bych to nedělala

Vánoční prázdniny byly konečně tady. Scorpius i Rose jeli domů, ale často se "navštěvovali". Rose se bála reakce svého otce a Scorpius nechtěl riskovat, když u nich je jeho děda Lucius.
"Rosie, chodíme spolu už půl roku. Tví rodiče by to měli vědět."přesvědčoval Scorpius Rose. Ta si povzdychla: "Já vím. Mamce to můžu říct v pohodě, ale taťka... Ale řeknu mu to." "Ne, představíš mě. Chci u toho být." "Taky je možné, že tě napadne!" "Proč?" "Pořád nemá rád Malfoyovy. Tvůj otec byl v našem věku pyšný, že je čistokrevný a používal nadávky jako mudlovský šmejd a krvezrádce. Na mé rodiče." "Změnil se. Lidé se mohou měnit a Alův otec by to potvrdil." Chlapec sice odpověděl klidně, ale ve skutečnosti byl překvapený. O tomhle nevěděl. "Řeknu mu to sama."opakovala Rose. Když si všimla Scorpiusova výrazu, doplnila: "Slibuju." "Rosie, měl bych být u toho." "Nechtěl ať se vůbec kamarádíme! Už jsi zapomněl?" Malfoy se kousl do rtu. Na to už opravdu zapomněl nebo spíš na to nechtěl myslet. Na tu minutu nebo dvě, kdy s ním odmítala pronést pár slov... Trochu znejistěl, ale pokračoval: "To bude v pohodě. A já se nebojím." Rose vyhrkla: "Ale já se bojím. Taťka je tak trochu výbušný. Hugo je celý po něm a víš jaký je." Scorpius neustoupil: "Chci být u toho." Rose to vzdala, tahle hádka byla hloupá a ona neměla šanci. "Tak jo. Vyhráls." Vytáhla mobil a napsala zprávu své matce: "Chtěla bych ti představit svého kluka. Připrav taťku na nejhorší." Odpověď přišla velmi rychle. "Ano, ale proč?" Dívka sice přemýšlela, že neodpoví, ale odepsala jí: "Uvidíš." Po odeslání se otočila ke Scorpiusovi: "Určitě děláme chybu." Přesto s ním zamířila ke svému domu.



Kapitola věnovaná hádce. Psala se mi dobřeSmějící se A Ron nikde. Zatím.

Rosino oznámení - 1. část

1. srpna 2015 v 11:49 | Laura
Tak jsem konečně přepsala první kapitolu. Ještě se v ní moc neděje, ale mi se to líbí.

Od prologu uplynuly čtyři roky.

Vzpomínky v kočáře

Scorpius po dlouhém a marném hledání ve vlaku konečně našel svoji holku a svého nejlepšího kamaráda. Rozběhl se k nim. "Ahoj Rosie! Ahoj Ale!"vykřikl, když byl dost blízko. "Čau."otočil se Albus. Rose se rozzářila a Scorpiuse objala. "V tomhle kočáře už jsou Lily i Hugo, James a..." podívala se za sebe "teď i Al. Celá naše parta, tak pojď." Scorpius si nastoupil a posadil se vedle Rose. "Jsou to na den čtyři roky, co jsem se s vámi seznámil."vzpomínal. Hugo mu skočil do řeči: "Tři roky, co jsi se seznámil se mnou a dva, co jsi se seznámil s Lily." "Před čtyřmi lety získal Zmijozel skvělého studenta."usmál se James na svého bratra. Albus ho doplnil: "A před třemi lety Mrzimor." "Tak dík, že sis vzpomněl."usmál se i Hugo. "I před dvěma lety získal Mrzimor dobrého studenta!"hlásila se Lily. Scorpius se zasnil: "Ze mě, Rose a Albuse se stala nerozlučná trojka." Rose pokračovala: "Ale protože Al chodí do Zmijozelu, já se Scorpiusem jsme chodili na hodiny sami. Všichni nás obviňovali, že spolu chodíme." "Což se stalo pravdou."doplnil Albus. James pokračoval: "I když teprve před prázdninami." Rose si povzdychla: "A tento rok už skládáme NKÚ. A James OVCE." "Rosie, že mi pomůžeš s Dějinami?"požádal ji náhle Albus. James se začal smát: "A s Bylinkářstvím, Lektvary, Formulemi a Astronomií. Ostatní předměty zvládá." Rozesmál tím všechny kromě svého bratra. Pak kočár zastavil a parta se začala zvedat. James vystoupil jako první a okamžitě objal svou holku, která ho hledala. "Ginny!"vyjekl. S Ginny Hermionou Scamanderovou, dcerou Lenky Láskorádové a Rolfa Scamandera chodil už skoro rok. Hugo obrátil oči v sloup a vystoupil také. Lily šla v těsném závěsu za ním a oba zamířili za svými kamarády. Albus vyskočil a čekal. Než vystoupila i Rose, Scorpius ji zastavil. Objal ji, políbil a zašeptal: "Chybělas mi Rosie."Pak vystoupili i oni a zamířili k Bradavicím.

Mimochodem Ron a Hermiona bydlí nedaleko Malfoyových, ale ani Rose ani Scorpius neměl čas.

Úvod a prolog

1. srpna 2015 v 11:20 | Laura
Název: Rosino oznámení
Hlavní postavy:Rose, Scorpius, Ron
Období:Rose a Scorpius chodí do pátéh ročníku
Téma příběhu: Rose a Scorpius spolu chodí a po dlouhé době to řeknou Ronovi
Stav:rozepsaná
Bude více kapitol!
Neřešte koleje, já si to tak představuju a nechtěla bych komentáře jako: "To je nesmysl, to by se nemohlo stát!"
Prolog v CČ

Jiná škola, stejné problémy...

1. března 2015 v 11:37 | Zoe
Jsem tady. S kufrem, ale nemám v plánu tady zůstat. Jen než se naučím proměnu ve vílu. Alfea... Ředitelka této akademie by mi mohla pomoct. Ještě najít ředitelnu. Doufám, že mi tady někdo pomůže, ale pochybuju o tom. Už jsem si zvykla, že se se mnou víly nechtějí bavit. A to jen proto, že koktám. Jen má rodina mi vždy pomůže a před přibližně pěti lety se odstěhovala z mé rodné planety Linphey moje jediná kamarádka. Od té doby se se mnou nikdo nebaví. Ach jo.
"K-kde je ře-ředitelna?" Nikdo nepomůže? Už půl hodiny hledám ředitelnu. Moje intuice je mizerná. Konečně. Zahlédla jsem nějakou profesorku, ta by mi mohla pomoct. "Pro-pro-promiňte, k-kde je ře-ředitelna?" Profesorka se usmála. Já si ji prohlížela, její fialové vlasy byly nádherné. "Já jsem ředitelka Roxy. Vy jste Zoe, ta co potřebuje pomoc s přeměnou, že?" Kývla jsem, jsem radši když nemusím mluvit. Všechna kouzla, která jsem zatím použila, byla vyvolána pouze mými myšlenkami. Jinak by to trvalo věčnost. "Pojď za mnou, prosím. Studentky dneska zklamaly. Takhle se chovat." První větu řekla nahlas, druhé dvě už mnohem tišeji.
Po hodině v ředitelně jsem stejně nezvládla se přeměnit. Musím tu zůstat. A zítra je nějaká hudební akce. To se těším, i když tam budu sama. Když holky, se kterými jsem měla pár dnů spát, slyšely, že koktám, začaly se věnovat svým povinnostem. Proč není víc lidí jako Cassidy, ta víla kovů? Vlastně i její bratr byl milý, ale nikdy jsem do něj nebyla zamilovaná.
Dneska je ta akce! Začíná už za hodinu, takže se musím připravit. Mám připravené světlounce zelené šaty. Své vlnité světle zelené vlasy si asi učešu.
Tak, na sobě mám zelené šaty, vlasy spletené do dvou copů. Myslím, že jsem připravená.
Cestou jsem přemýšlela nad svými problémy s proměnou. Je mi 17 let, za měsíc a půl mi bude 18. Tak proč to nejde? Mé zelené oči si prohlížely všechny prostory školy. Jdu dobře. Před místností jsem viděla nějakého kluka, hlídající nějakou bednu s otvorem nahoře. Vedle něj byla pohozená hromada malých útržků papíru a prupiska. "Dneska to bude jinak než to bylo vždycky. Vylosujeme jednu vílu, která začne akci. Přihlásíš se taky?"zeptal se mě tan kluk. Já se zamyslela. "A-a-asi jo."rozhodla jsem rychle. Podepsala jsem papírek a hodila jsem ho do bedny. Stejně nemám šanci, že vylosují zrovna mě. Ten kluk vypadal udiveně. Zaslechla jsem jak šeptal: "Koktá a chtěla by zpívat? Divné."
"A dneska na začátek akce bude zpívat... Zoe!"zaslechla jsem hlas jedné z profesorek. Ta měla tmavomodrě vlasy. Já jsem si najednou uvědomila, že vylosovala moje jméno. Zvedla jsem se. Překvapeně jsem tam šla. Tohle se nemohlo stát. Chytla jsem mikrofon. Slyšela jsem jak víly šeptají: "To je ta co koktá." "To chci slyšet jak bude zpívat." a taky jsem zaslechla: "Chudák holka.To pro ni bude trapas. Jak já bych jí ráda pomohla." To je teda překvapím. Začala jsem zpívat. Nekoktala jsem. Zpívala jsem tak jako obvykle - dokonale. Roztančila jsem se. Myslím, že jsem se líbila, všichni tancovali se mnou. Rozjela jsem to tam. Po dozpívání jsem se neposadila na své místo v rohu, ale několik dívek mi ukazovalo ať jdu k nim. Než jsem sešla z pódia cítila jsem divný pocit. Poddala jsem se mu a najednou jsem se vznášela! Ne, měla jsem křídla a třpytivý zelený top a minisukni ve stejné barvě. Proměnila jsem se.

Na Alfeu jezdím každý rok a o prázdninách chodím na různé planety za kamarádkami. A taky se ukázalo, že jsem víla hudby. Divné, když jsem z Linphey, ale to je jedno. Hlavně, když mám kamarádky. A našla jsem si i kluka. Toho, co mi řekl, že budou losovat. Zjistila jsem, že on napsal na několik dalších papírků mé jméno, abych zpívala já. ALe vylosovali ten, který jsem napsala já. No nic, končím.

Povídka k pixies

19. února 2015 v 9:31 | Lou
Vím, že pixies v příběhu ještě dlouho nebudou a tak, ale vymyslela jsem jednu povídku a nejspíš bych ji zapomněla.

"Lou..." "Lou!" "Ne, další už ne!"zašeptala jsem. Bolí mě hlava a pixies po mně pořád něco chcou. Musela jsem utéct. Své zlaté vlasy jsem si sepla sponkou. Vyšla jsem zadními (a samozřejmě tajnými) dveřmi. Aspoň že mé šaty antického stylu nepřekážejí při letu. "Hej Lou. neruším?"zaslechla jsem hlas. Otočila jsem se a přikývla. Nedokázala jsem odmítnout. "Co chceš?" "Abys šla na mou oslavu."usmála se pixie. "Ráda. A jak se jmenuješ?" "Jsem Any, pixie radosti." Any má krásné karamelové vlasy a oči v tyrkysové barvě. Najednou se rozlétla směrem k nějaké pixie. "Mon, ahoj!" Vlasy Mon září tmavozelenou barvou. I její oblečení je sladěné do zelena. "Hej, Lou, pojď! Tohle je Mon pixie upřímnosti. "Ahoj, Any. Ahoj, Lou. Ty šaty máš v antickém stylu?" Kývla jsem. Nezmohla jsem se na slovo. Ani jedna po mně nechtěla ať jí splním přání. Nejspíš se se mnou chtěly normálně bavit. "Kiki! Mon už zase potřebuje pomoct!" Okamžitě přiletěla volaná pixie - Kiki. Ta byla jemně opálená, její vlasy jsou zbarvené do tmavomodra. Její oblečení je taktéž modré. "Lou, tohle je pixie laskavosti - Kiki. "Těší mě."vypravila jsem ze sebe. Ona odpověděla: "Mě také." Pak se chvilku hádala s Mon. "Mon, Kiki, chtěla jsem vás pozvat na moji oslavu." "Přijdeme."odpověděly a pokračovaly v debatě, jestli Mon musí být jenom upřímná. Letěla jsem s Any dál. Vyprávěla mi o všem možném. Já jsem se nesoustředila na nic jiného než na ni. A to byla chyba, protože po chvilce jsem vrazila do nějaké pixie. Když jsem se na ni podívala, všimla jsem si, že k zemi padá několik věcí. Všechny jsem je zachytila. "Promiňte, já jsem do vás nechtěla vrazit. Já jsem dělala až moc věcí najednou a nevnímala nic jiného."tvářila se opravdu zoufale. "To je v pořádku."usmála jsem se na ni. "Já jsem Lou, pixie přání." "Já jsem Wivi, pixie technických vymožeností." "Hele, takhle na tu oslavu nedojdeme."připomínala Any. "Nepůjdeš s námi?"zeptala se ještě, protože si vzpomněla na slušné chování. Wivi kývla. "Any!"zaslechly jsme všechny něčí hlas a otočily jsme se. "Elo! Tohle je Ela, pixie zvířat." Ela neletěla tak jako to dělaly ostatní pixies. Letěla na motýlech. Vypadala naštvaně.Je krásná blondýnka, na tváři má něco jako růžový obrys motýla. I její oblečení bylo sladěno do růžova. Byla krásná. "Jejda. Zapomněla jsem tě pozvat, že? Tak jo, zvu tě na mou oslavu, kde si spolu budeme povídat, ale tentokrát i s dalšími pixies." Po těchto Aniných slovech se Ela usmála.
A abych neskončia tady, napíšu ještě pár vět - oslavu jsme si užily. A já od té doby mám aspoň několik kamarádek, které nechcou jen využívat mé schopnosti.
Jo, tohle jsem já.

Můj Charmix

17. února 2015 v 18:25 | Diana
Mám velký strach, že to nezvládnu. Zpívat mě baví, ale přece nemůžu zpívat na veřejnosti mnou složené písničky! Holky jsou v klidu, ale to se nedivím. Ony nemusí ZPÍVAT! Xena s Faunou se rozvičují, Laura, Angelika a Amora cvičí na své nástroje, Angelina kontroluje šaty. Ona je ušila a musím uznat, že se jí povedly. Jsem ale vyděšená. Ach jo, proč mě musela slyšet profesorka Musa?! Teď je ale pozdě, abych si to rozmyslela. A to nejen kvůli divákům. Laura, Amora, Angelika i Angelina se těší až budou hrát, Xena až bude tančit. Fauna se taky bála, ale mnohem míň. To ani nepočítám. Takže mám strach jen já. Ale musím to zvládnout. Kvůli holkám. Při převlékání jsem se uklidňovala. Zazpívám jen tři písničky. To budu muset zvládnout.
Je čas. Musím jít na pódium. Jsem na svém místě, stejně jako ostatní. Můj mikrofon čeká, až začnu zpívat, stejně jako diváci. Ale já musím počkat, až začnou holky hrát. Rozezněla se melodie. Začala jsem zpívat. Na hrudi se mi objevila brož. Já sama se cítila tak silná, ale i nadšená Nadšená z toho, že zpívám.

Moje pixie

1. února 2015 v 19:17 | Sandra
Tak jo, jsem v pixieské vesnici. Je to krása. Mamka Zoe vzala nás a kamarádky, abychom se dozvěděli něco důležitého. Jen škoda, že s námi nemohli i kluci. A hlavně Dig.
Zase jsem se zasnila, uznávám. "Počkejte, holky!" křikla jsem na ostatní. Rozeběhla jsem se za nimi, ale nemyslela jsem na pixie ani na víly. Myslela jsem na Diga. Pak jsem zahlédla krásnou pixie. Zastavila jsem se.Měla několik pramenů vlasů spadlé přes obličej. Byla menší než Blair, se kterou má pouto Zoe. Zamířila jsem k té pixie. Nejspíš vypadám jako duchem nepřítomná, protože mi Tina zamávala rukou před obličejem. Jen jsem ji odstrčila a klekla jsem si. "Ahoj. Neboj se."Pak se všechny holky podívaly na koho mluvím. Pixie pomalu vyšla ze svého úkrytu. Všechny pixies si začaly šeptat něco jako: "Ona vyšla na světlo" a: "Kdo to je?" Brepta, pixie mojí mamky vyjekla: "To je Audrey! Pixie nesmělosti, je pořád zalezlá. Je ještě malá, neumí mluvit. Jen tou její řečí. A..." pak ji zarazila Blair: "To stačí Brepto. Málo kdo o ní ví. A teď spolu máte pouto." Na mé hrudi se objevila brož. Cítím se velmi mocná! Najednou promluvila Zoeina maminka: "A získala také Charmix. Je to velmi užitečná proměna. Ale dá se použít jen několikrát, takže si vždycky všechno promysli." Usmála jsem se. Chápu to dobře.
Kdy jsme odcházely Audrey letěla za mnou. Je to úžesný pocit, že spolu máme pouto.


Doufám, že se vám povídka líbila. Napište do komentářů. Obrázek pixie bude brzo.

Jak to vidím já

25. ledna 2015 v 13:52 | Amora
Tak jo, tohle je můj pocit. Moje pocity. No, to je jedno.
Amora vám popíše, jak se cítila, když nastupovala na Alfeu, ale svými slovy.
Laura
Mamka se zase vzteká. Já nemůžu za svoji roztržitost. Nedivím se, že je na mě naštvaná. Kdo jiný, než já zapomene, že se má sbalit do školy? Mě nikdo nenapraví.
Můj kufr je sbalený, přeplněný. Hm. Tam bych nenacpala ani řetízek. Štěstí, že to je všechno.
Když jsem se s mamkou přemístila, uklidnila se. "Amoro, doufám, že si tu najdeš kamarádky a třeba i kluka." řekla. "Mami! Vždyť mě znáš. Já se skamarádím s každou vílou. A kluka nechci." Ona se jen usmála. "Tak tomu věřit nebudu, pokud ti to nevadí." A přemístila se. Já vím, měla jsem jí říct pravdu, kluka bych chtěla. Pak jsem zahlédla dívku s ledově modrými vlasy a zamávala na ni. Vypadala mile. Za ní běží ještě jedna holka, má černorůžové vlasy. Jen z pohledu na ty dvě jsem pochopila, že na kamarádky čekat nebudu.
Diany a Laury jsem se pak držela. Diana zamířila k tmavovlásce a já ji následovala. S Laurou jsme vzaly její kufr, který tam zapomněla. Naštěstí jsem s Laurou šla po schdech pomalu. Jinak bychom vrazily do Diany, která vrazila do Fauny. Já jsem pořád myslela na to, jak rychle jsem našla kamarádky. Je to opravdu fajn.I s ostatními vílami na pokoji jsem se rychle skamarádila. Je s nima zábava. Když jsme vešly do pokoje zrovna se honily. Byla zábava je sledovat. Po výzdobě pokoje jsme se začaly chystat na večírek. Vybrala jsem si moje nejoblíbenější oblečení. Hůlku jsem zapomněla.
Na večírku jsem se zezačátku bavila s Charlie a Kelly. Jedna je víla ohně a druhá víla přátelství. Kelly navíc dosáhla Enchantixu. Navíc mi bude pomáhat s kouzly přátelství. Pak jsem vrazila do jednoho specialisty. Když jsem se omluvila, všimla jsem si jak je krásný. A jeho jméno... Lee... Zamilovala jsem se. A podle jeho výrazu jsem pochopila, že se mu taky líbím. Už vím jak to mamka myslela.

Když se zamyslím...

4. ledna 2015 v 14:05 | Laura
S kamarádkou Vájou jsme si zadaly blogové úkoly. Ona mi dala: 4 články do pondělí večer a povídku. Zadávaly jsme to včera odpoledne. Takže jeden mám splněný a tohle je ten druhý. Přemýšlela jsem, o čem napsat. Pak mě to napadlo. Naše vzpomínky! Tady je má vzpomínka na jeden z nejlepších dnů mého života.
Stalo se to o letních prázdninách. 20. srpna. "Princezno, Lauro! Potřebujeme pomoc mladé dívky a kdo může lepší než vy? Kde jste?" volal jeden z našich robotků. Já jsem ho slyšela a musela se usmát. Mě nenajde. Vždyť prošel těsně kolem mě. Rentgen v očích nemá, jinak by mě našel. Je vytvořený jako člověk a hlavně - pomocí kouzel. Stala jsem v tajné chodbě vedoucí z mého pokoje do zahrady. Tuto chodbu jsem našla nedávno. Teď mám šanci ji využít, mám jít na poradu co je nejoblíbenější módní styl a co se v něm nosí. Aspoň si to myslím. Doufám, že v zahradě budu mít klid. Teď běžím chodbou. Za chvilku tam budu a uklidním se. Můj Odhalovač jsem si vzala s sebou.
Už jsem v zahradě a mířím na své oblíbené místečko. Ale ne!!!! Tohle je hrůza! Proč jsou tady? Uviděla jsem, že moji rodiče a pár neznámých lidí tam stáli a bohužel mě už spatřili. Já jsem řekla: "Do-dobrý den."koktala jsem údivem, obvykle mluvím normálně. Mamka pak řekla: "Lauro, ráda vidím, že jsi přišla včas. Poradu o módních stylech jsme odložili a nemusíš se účastnit. Dnes bych ti ráda něco oznámila." Když řekla, že se nemusí účastnit usmála jsem se. A naprosto upřímně. Zeptala jsem se: "Co se stalo, že to musím slyšet i já?" Rodiče se rozesmáli a jedna paní, která měla asi tak 35 let a měla růžovofialové vlasy mi odpověděla: "Já jsem Roxy, ředitelka školy s jménem Alfey. Tví rodiče mě sem pozvali. Co bys řekla tomu, že bys chodila na mou školu?" Já jsem se rozzářila."Souhlasím, velmi ráda tam budu chodit!
 
 

Reklama

Rubriky

Vraťte se zase!