Přátelství je naše nejlepší kouzlo!

Duben 2016

O Adéle

29. dubna 2016 v 22:05 | Laura |  Panenky
Takže, po delší sérii Žívota v Bradavicích (Příběh z Bradavic vymyslela Angie, ale já tomu tak říkat nikdy nebudu) jsem se rozhodla napsat konečně nějaký jiný článek. A vzhledem k tomu, že mám teď v počítači hromadu panenek fotek z doby kdy jsem byla nemocná, takže zároveň z doby kdy jsem začala psát Život v Bradavicích.
Toto je Adéla Applová. Je jí 23 let.Sice ještě studuje, ale už má normální práci, pracuje jako herečka a je opravdu nadaná.

Smazání blogu - můj názor

29. dubna 2016 v 21:13 | Laura |  Všechno možné
Hlavně se nelekejte, tento článek nebude o tom, jestli nemám smazat blog... Jde ale o něco podobného.

Jak jsem už několikrát psala, před tímto blogem jsem měla jiný, mnohem horší než tenhle. Stále se dá na internetu najít. Možná by ho někdo smazal s tím, že se za ty články stydí nebo že tam stejně nikdo nepřijde, protože už dávno není aktivní. Ale já chci mít možnost najít si ty články a pak si přečíst nějaký nový. Mě hrozně těší jak jsem se zlepšila a vím že to pořád opakuju. Jenže je to pravda. Můj úplně první článek ani neseděl k tomu jak se jmenoval.
Ale už v té době jsem měla pár oblíbených blogů, i když jiných než teď. Ale proč se to změnilo, když se mé zájmy moc nezměnily? Je to jednoduché - bloger přestal být aktivní, přestěhoval se na nějakou jinou adresu nebo blog úplně smazal. To že přestal být aktivní chápu, vždyť jsem udělala to samé, škoda je spíš, že to udělali i přes krásnou tvorbu. Já to udělala protože se mi nelíbilo kam směřuje má tvorba a že se z toho stává blog výhradně o panenkách. Přestěhování na jinou adresu nechápu vůbec... Proč? To je něco co nikdy nepochopím, pokud mi to někdo nějak pěkně nevysvětlí. Opět - vypadá to jako moje situace, taky jsem měla jiný blog, skončila jsem s psaním na něj a založila si jiný. Ale tentokrát je to něco jiného. Já tehdy chtěla úplně skončit s blogem, pokud si to dobře pamatuju NEBO přejít na blogy, které mi nechala sestra, která už neměla tolik času. S tím jsem skončila 28. července 2014nebo o pár dní později. No a potom jsem s kamarádkami založila tento blog. Kdyby mě k tomu Vája nenutila, staré články bych sem vůbec nemíchala... A třetí situace mě míjí obloukem. Vysvětlovala jsem výše.
Ale co je mi opravdu hodně líto je tahle situace: Najdu pěkný aktivní blog, který ale funguje třeba jen měsíc nebo dva týdny (detail), takže je nový. Ale pak po třeba dvou týdnech najednou zmizí. Chápu že bloger měl nějaké důvody, ale je to škoda. Jestli měl nějaký problém, mohl se vrátit k blogu po jejich vyřešení a já nevím co ještě k tomu říct. Já doufám, že já budu aktivní ještě dlouho. Mě psaní hodně baví a podle komentářů se to líbí i vám. Děkuju že na můj blog chodíte i přes mou častou neaktivitu a že jste se dočetli až sem. Nevím totiž, jestli je tohle téma zajímavé i pro někoho jiného...

Městečko záhad

27. dubna 2016 v 18:10 | Laura |  Seriály
Dlouho nebyl žádný článek a teď mě napadlo využít tuhle rubriku, takže jdu na to...

Jak jsem se k seriálu dostala?
No, dívám se na něj na Déčku. Jednou se to vysílalo potom co skončil Phineas a Ferb. Já ale nevěděla, že to skončilo a další den jsem šla dívat taky. A byl tam nový seriál, který mě taky pobavil a zaujal, takže jsem se začala dívat pravidelně. A to je vlastně všechno.
Co mě na něm zaujalo?
No, hlavně mám ráda kreslené seriály. Taky mě zaujaly všechny záhady a dostávám záchvaty smíchu u Mabeliných hlášek a steně tak, když Soos prokazuje své "skvělé" schopnosti. Líbí se mi ale i postavy, které se neobjevují tak často, třeba Grenda, kamarádka Mabel. Každý díl mě nějak pobavil a rozhodně je to (teď) jeden z mých nejoblíběnějších seriálů.
Děj je zajímavý, díly na sebe navazují, takže je opravdu hodně blbé, když o nějaký přijdeš. Jediné mínus, teré mě teď napadá je, že je pro mě krátký.


No, rozhodně je to seriál, který doporučuju.

Přeměňování

20. dubna 2016 v 8:15 | Laura |  Příběh z Bradavic
Takže, vím, že teď poslední články byly z této série, ale po dlouhé době mě chytlo psaní povídek a mám dokonce nápady. A navíc mám kamarády, kteří mi s tím rádi pomáhají. Díky toho jsem vymyslela většinu učitelů (chybí mi na létání a kouzelné formule, nemáte nápad?), s kým mám které hodiny(to mám komplet) a pár dalších detailů. Problém je, že to prozatím nevypadá, že tu bude nějaká velká akce. Ale SC píšu, takže možná se mi povede dopsat tu poslední kapitolu do konce dubna.

Čekaly jsme dlouho, než odešla Klára, ale to nám nevadilo. Řešily jsme důležitější věci než rychlost Kláry a to hodinu Obrany. "Vypadá to, že Obrana bude super!"vyhrkla Ceisín. Kika souhlasila: "Takhle dobré učitele jsem ještě neměla. Jsem zvědavá jací budou ostatní." Takhle jsme to řešily asi pět minut a pak jsme, minutu po Kláře, vyrazily. Jen po krátké cestě chodbami, kdy nás vedla Kika, jsme se zastavily. Před námi byly dveře vedoucí na schody. Kika stála vepředu, nikoho nepustila před sebe a nahlas přemýšlela: "Jak se to otevírá? Klikou ne, jsme v Bradavicích, to by bylo moc jednoduché... Ticho, musím se soustředit!"křikla, když jsem jí chtěla říct, že se opravdu otevírají klikou. Naštěstí přišla druhá skupina, která šla do třídy, odkud jsme právě vyšly. Lucka, která šla první a bavila se s Alenkou do Kiky málem vrazila. "Jé, ahoj. Přeměňování bylo super, Škopková je fajn, ale moc mi to nešlo. Jaký je profesor Obrany?" vyptávala se. Odpověděla Terka, zatímco já jsem zahlédla Vojtu a pozdravila ho. Snažil se mě naštvat, ale vůbec se mu to nepovedlo. Potom už jsme prošly dveřmi a když Ceisín zjistila kolik je, rozběhly jsme se do čtvrtého patra. Do třídy jsme běžely tryskem a věci si vytahovaly za běhu. Klára a Ondra dostali záchvat smíchu, když jsme doběhly asi pět vteřin před zvoněním a utíkaly si sednout. Když jsem probíhala kolem její lavice, praštila jsem Kláru taškou do ramene, ale pro naši profesorku to vypadalo jako nehoda. Když jsem si sedala vedle Terky, od Kiky ke mně přiletěla zpráva: Příště prostě otevřte ty dveře, prosím. Pousmála jsem se a kývla směrem k ní. Tahle situace se už určitě opakovat nebude. Příště nebudeme čekat až Klára zmizí. To by byla hloupá chyba. No, hlavně že jsme přišly včas a taky že Škopková neřešila, že jsem praštila Kláru.
"Jsem profesorka Škopková. Upozorňuji, že v mých hodinách vyžaduji pozornost, ale také že to je pro vaše bezpečí." Na její tváří se objevil náznak úsměvu. Asi jen aby nás zaujala, změnila barvu svých vlasů z hnědé na černou. Teprve v tu chvíli jí začali všichni opravdu poslouchat, i když Nikolas a Ondra se ještě něčemu smáli. "Vy jste metamorfomág?"hlásila se Sabča. "Přesně tak, ale o o tady nejde." Nikolas se zatvářil zmateně, zvedl ruku a zeptal se: "Tak proč jste nám to ukázala?" Profesorka se zasmála: "Kdo z vás mi dokáže říct, co jsem říkala, než jsem změnila barvu vlasů?" Když se přihlásil jen Vítek a Vája, pokrčila rameny a s úsměvem pokračovala: "Doufám že to stačí jako vysvětlení. Takže těm co nedávali pozor, opakuji: Jsem profesorka Škopková. Vyžaduji pozornost, ale to je pro vaše bezpečí. Přeměňování je jeden z nejtěžších předmětů, které se tady budete učit. A je důležitá přesnost, protože stačí splést třeba jen písmeno a kouzlo se zvrtne. Takže, vytáhněte si sešity, řekneme si něco o teorii a poté zkusíte své první kouzlo. Přinesla jsem pro vás zápalky." Nikolas se zasmál: "Takže se budeme učit přeměnit kámen na hořlavý?" V téhle škole mi to nepřijde zrovna bezpečné..." Tahle připitomělá poznámka rozesmála celou třídu. "Tak jsme se zasmáli... V minulé skupině se jedna holka smála jak blázen, možná viděla do budoucnosti a slyšela vaši poznámku... Ale potom se ukázala jako šikovná. Zasloužila si za to kouzlo 5 bodů pro Nebelvír."
No, potom opravdu následovala docházka a teorie a jednoduše to nevypadá. Dostali jsme spoustu instrukcí a myslím, že to nikdo pořádně nechápal. Po dopsání nám profesorka rozdala zápalky, řekla nám kouzlo, které máme použít a dali jsme se do toho. Měli jsme na to así deset minut. Nezkoušeli jsme to ani minutu, když se ozvala velká rána. Všichni jsme začali pátrat po zdroji. Byla to Kika, z jejíž hůlky se trochu kouřilo. Vypadalo to, že jí vybuchla. Navíc Kika měla vlasy jako by na koštěti proletěla tornádem a Sabča vedle ní zrovna tak. Klára se začala smát, ale Škopková ji napomenula: "Tohle by se mohlo stát i vám. Jak byste se cítila, kdyby se vám vaše spolužačky začaly smát? Naštěstí se nic nestalo, jen ji to vyděsilo." Kika, ještě celá mimo, začala zkoumat, jestli se jí nepoškodila hůlka a profesorka jí začala radit jak na to kouzlo.
Do konce hodiny se už nic zajímavého nestalo. Asi minutu před zvoněním se Vítkovi povedlo svoji zápalku proměnit na jehlu, ale body za to nedostal. Což je škoda. Přeměňování asi bude fajn, ale je to předmět na který se budeme muset hodně učit. Profesorka je milá, ale opět mě netěší, že budeme se Zmijozelem.

Obrana proti černé magii se Zmijozelem

15. dubna 2016 v 8:14 | Laura |  Příběh z Bradavic
První den nás opravdu čekala prohlídka hradu, ale samozřejmě si z ní moc nepamatuju. Pokud jde o místa, mám opravdu špatnou paměť. A navíc jsem ze společenské místnosti proběhla otevřenými dveřmi a nic nemusela řešit. To ale ani dnes, druhý den, kdy už se normálně učíme, což je k vzteku. Teď jdu ještě na snídani, ale potom nás čeká obrana proti černé magii. Jsem zvědavá, s kým budeme mít hodinu. Kika, která se předtím zasekla u dveří, u snídaně ponuře prohlásila(měla špatnou náladu z toho jak se zasekla): "Ať už budeme s kýmkoli, určitě nás nebudou mít rádi. Takže Nebelvír to nebude." Vája slyšela jen poslední větu, ale pochopila o co se jedná. "Jsme se Zmijozelem a další hodinu taky. Nebelvír má s Mrzimorem Přeměňování a potom taky Obranu. Vím to, protože jsem řešila s Luckou naše rozvrhy,"ozvala se. Ceisín zareagovala: "No bezva. A já se tak těšila." Tohle ale neměla říkat, protože kolem našeho stolu právě procházela Klára, ta nesympatická holka ze Zmijozelu. Otočila se na Ceis a začala si stěžovat jak je neuvěřitelné, co si lidí o Zmijozelu myslí a pak naštvaně odešla. Terka se zahihňala. "Tobě to připadá k smíchu?"zeptala se Ceisín. Terka se smála: "O Zmijozelu se sice opravdu neříkají hezké věci, ale ona se nesnaží své koleji zlepšit pověst." Za jiných okolností by to asi směšné nebylo, ale v téhle chvíli ta přesnost a formulace toho, co Terka řekla, rozesmálo celou naši partu. Klára náš smích asi zaslechla, protože se podezíravě otočila. Chvíli nás pozorovala, ale pak usoudila, že jsme změnily téma a bavila se dál s Gabkou. Zkontrolovaly jsme si rozvrhy, abychom věděly, do jaké učebny máme jít a vyrazily jsme.

Jízda školním vlakem - z pohledu Vojty

11. dubna 2016 v 18:26 | Laura |  Příběh z Bradavic
Tuhle část povídky psal můj kamarád, kterému se povídka hodně líbila.

Minulý měsíc mi přišel dopis z Bradavic. Byl napsaný na starém zažloutlém pergamenu a byl zapečetěný červenou pečetí s bradavickým erbem. Už jsem přemýšlel do které koleje mě zařadí, ale myslel jsem si že mě zařadí do nebelvíru jako moji rodiče. Moc jsem se těšil na malé obchůdky v Příčné ulici a na svého noveho mazlíčka. Chtěl jsem krásně bílou sovici sněžnou, ale rodiče mi řekli, že si mám vybrat jiného mazlíčka, ale já chtěl jenom sovu. Za pár dnů jsme šli do Příčné ulice, abych si koupil věci do školy. Koupil jsem si dlouhý černý plášť, kotlík, učebnice a to nejhlavnější - hůlku. Potom jsem jen nedočkavě čekal na dnešek. Rodiče mě zavezli na nádraží kde jsem vyhlížel Karolínu, Terku a Valču, i když ta většinou chodí až na poslední chvíli. Po chvíli jsem potkal Terku a šli jsme si zabrat kupé ve vlaku. .Když jsme viděli Karolínu, začali jsme se hádat kdo bude sedět u okna, ale Terka byla rychlejší. 3min. před odjezdem jsme se všichni nahrnuli k oknu a já škodolibě mával své sestře, když v tom vyběhla Vája a za ní její rodiče. Terka jí vyrazila pomoct s kufry a já využil příležitosti a sedl jsem si k oknu. Jak přišly do kupé, Terka byla naštvaná že jsem si sedl na její místo, ale Vája si celá rozesmátá sedla vedle ní. Po chvíli si začala číst a v tom zaklepaly na dveře kupé dvě holky. Jedna dívka byla vysoká s delšími hnědými vlasy a z kapsy jí vykukovala myš. Druhá byla menší, měla krátké hnědé vlasy a v kleci krásnou sovu. Karolka se zeptala: "Z jakého jste ročníku? A jak se jmenujete?" Ta vysoká odpověděla: "Jedeme do Bradavic poprvé. Já jsem Kika." Ta druhá se představila jako Sabča. Když jsem jim pomohl s kufry, představil jsem nás: "Tohle je Kája, tohle Vaječina, ta vedle ní je Zub a já jsem Vojta. Terka sarkasticky řekla: "Haha, jsem Terka." Karol se začala smát, když ke mě šla Vája a přetáhla mě knížkou. Vája u toho řekla něco jako: "Ve skutečnosti se jmenuju Vája." Potom když Karolína něco řekla přetáhla i ji, což mě hodně potěšilo. Pak jsme začali mluvit o kolejích a do kterých se chceme dostat. Po chvíli přišla čarodějka s vozíkem a my jsme hledali peníze. Nakoupili jsme spoustu čokoládových žabek a Kika si koupila pendrek. Já a Karolína jsme si vytáhli krabičky se sběratelskými kartičkami. Karolíně se povedlo mě přesvědčit, ať si s ní vyměním mého Kingsleyho Pastorka za Corneliuse Agrippu. Během 5min jsme všechny žabky snědli nebo schovali a asi tři čtvrtě hodiny jsme si vyměňovali kartičky. Pak jsme asi neměli jíst Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak. Terka snědla fazolky s příchutí chleba, pepře a cukru a já snědl nechutnou fazolku s příchutí zvratků a pak s lepší příchutí jablka a bonbónů a nakonec jsem snědl něco nepopsatelného. Zbytek času jsme se bavili o famfrpálu, ukazovali si sbírky karet a přemýšleli o tom jestli se budeme učit už první týden. Ve 4 hodiny jsme si oblékli pláště a připravovali se na příjezd do školy.

Příjezd do Bradavic

9. dubna 2016 v 17:00 | Laura |  Příběh z Bradavic
Tak jsem se rozhodla napsat pokračování minulé povídky, protože se zdá, že se vám líbila. No konec zbytečných řečí, které si asi stejně nikdo nepřečte...
Opět zbytek v celém článku.

Když vlak dojížděl, na nástupišti už čekal přísně vypadající profesor. Tmavohnědé vlasy měl nakrátko ostříhané a oči světle modré. Na sobě měl tmavozelený plášť. Ještě než jsme zastavili dostali jsme instrukce ať necháme zavazadla ve vlaku. Proto jsme z našeho kupé vystoupili ještě před zastavením a postavili jsme se ke dveřím. Když jsme vystoupili učitel začal volat: "První ročníky ke mně! První ročníky!" Postavil se k němu zástup prváků včetně nás. Stál tam i ten blonďák co kolem nás předtím prošel. Profesor se představil: "Já jsem Evžen Španěl. Budu vás učit obranu proti černé magii. Ale teď vás čeká cesta pěšky do Bradavic." Zdálo se, že není zrovna nadšený z představy, že musí jít s námi. Já už zase měla hlad, ale ve chvíli kdy mi Vojta škodolibě řekl, že už zbývá jen chvilka do zařazování, rychle mě přešel. Kika se smála jako šílenec, ale z toho co o ní vím to mohl být jen projev nervozity. Vojta znervózňoval všechny kolem sebe až to Vája nevydržela a přetáhla ho knížkou. Nějaká holka s látkovou čelenkou v tmavých vlasech přede mnou se hrozně třásla. Určitě měla tu smůlu, že do ní hučel můj nejlepší kamarád. Vojta byl na znervózňování a provokování opravdu dobrý. Bohužel. Já si hrozně dlouho myslela, že jeho vzor je nějaký poltergeist. No rozhodně by rád nějakého potkal a učil se od něj. Šli jsme možná jen pět minut, když k nám poprvé od chvíle, kdy se nám představil, promluvil profesor Španěl: "Ještě kousek a uvidíte svou novou školu." Když jsem si všimla jak se Vojta vedle mě tváří, napadlo mě, že se u něj nervozita (a to jak se těšil) projevila tím provokováním. Viděla jsem mu tu v obličeji. Po krátké cestě jsme všichni zůstali užasle stát. Všichni jsme taky ztichli a poté se začalo ozývat samé: "Óóó" a "wow" Pohled na Bradavice byl úžasný, nikdy jsem neviděla tak krásnou stavbu. Přestože jsem se dívala na školu, těšila jsem se, až se tam dostanu a budu si moct prohlédnout celý hrad. Jen doufám, že dostaneme mapy nebo že nebudu na koleji sama, protože bych se asi ztratila. Vojta se mi zasmál do ucha: "Hodně štěstí s hledáním tříd nebo aspoň východu ze společenské místnosti." Měla jsem chuť ho něčím praštit, ale nic jsem neměla po ruce a stejně by to bylo moc nápadné. Místo toho jsem mu dupla na nohu. Byla sranda ho vidět poskakovat jen po jedné. Tušila jsem, že se pokusí se mi pomstít, ale pokud jde o tuhle naši hru z dětství, vyhrávám já. Ale on mi to nějak oplatí. Radši jsem se nenápadně posunula za něj, ať na něj vidím a kecala jsem s Ceisín. Nemohla se dočkat zařazování a nebyla sama. Kolem nás nebyli všichni nervózní, ale pár lidí se tolik těšilo, že neustále vykládali kam se asi dostanou nebo poskakovali místo chůze.
Ve škole nás pan Španěl zavedl do velké prázdné místnosti a vysvětlil nám něco o pravidlech Bradavic. Jedna vysoká opálená holka s vysoko vyčesaným culíkem se přihlásila: "Proč prváci chodí pěšky, když ostatní jezdí kočáry a my se tady stejně zdržujeme?" tohle profesora rozesmálo. Se smíchem se pokusil o vtipnou odpověď: "První ročníky prostě musí mít efektivní příchod a je to způsob jak dovařit všechno jídlo včas." Možná, že nebyl tak přísný, jak se prve zdálo. Asi měl jen špatnou náladu, že na nás musí čekat a že musí jít pěšky do školy, která je mimochodem od nádraží dost vzdálená.

Jízda bradavickým školním vlakem

4. dubna 2016 v 14:54 | Laura |  Příběh z Bradavic
Tak, po dlouhé době tu jsem s nějakou povídkou (Rosino oznámení nepočítám jako povídku, ale jako příběh). Doufám, že se vám bude líbit. Na podobné téma jsem napsala i sloh (líčení). I když to se týkalo Vánoc, můžu to sem někdy přidat, jestli budete chtít. No, z Mého života v Bradavicích ale rozhodně udělám takovou sérii.
Je to dost dlouhé tak máte zbytek v celém článku.


Na nádraží mě dovezl taťka, ten je kouzelník. No, vezl i sestru, která už ale bude skládat OVCE a bude končit studium. Já naopak začínám. Ségra je v Havraspáru, stejně jako býval taťka. Já bych se tam taky ráda dostala, ale trochu se bojím, že nejsem dost chytrá. Do vlaku jsem nastoupila docela brzo, takže jsem měla štěstí a mohla si najít prázdné kupé. Má sestra šla najít svého kluka. Ještě jsem se chvilku vykláněla z okna a bavila se s taťkou. Během pěti minut se nádraží zaplnilo dospělými doprovázející své děti. Studenti se snažili dostat se k vlaku. Už jsem neslyšela co taťka říká, zato jsem slyšela úryvky cizích rozhovorů, které mě ale nezajímaly. Samé: "A určitě nám napiš!" a "Doufám, že se dostaneš do Nebelvíru, ten je nejlepší. Sama jsem tam studovala..." Radši jsem se rozloučila s taťkou a otočila se, abych zkontrolovala svou sovu. Stále jsem přemýšlela, jestli není jméno Michelle trochu hloupé pro sovu, ale mi se líbilo.Navíc při vyslovení bylo jasně slyšet MYŠel, což se hodilo protože má nepříjemný zvyk tahat mi do pokoje mrtvé myši. Fuj. Ale Michelle samotná je roztomilá. Je to sova pálená a ty se mi vždycky líbily. Když jsem se ohlédla, uvědomila jsem si, že už v kupé nejsem sama. Vůbec jsem si toho nevšimla, ale přidali se ke mně mí dva nejlepší kamarádi. Nechápu to, zrovna se hlučně škádlili a hádali se, kdo bude sedět u okna. Jsou to Vojta a Terka. Teri si přinesla svou vlastní sovu. Vojta mazlíčka nemá. Chyběla vlastně jen Vája, ale jak ji znám, ta přijde na poslední chvíli.

O Michelle

1. dubna 2016 v 19:46 | Laura |  Panenky
Takže, jak jsem slíbila, tady je článek o Michelle.

Michelle Lockes nedávno oslavila 26 narozeniny. Pracuje jako novinářka a je dost známá.
Je z Anglie, ale ráda cestuje a už půl roku žije v Česku. Učí se česky, ale radši mluví anglicky. Náhodou teď bydlí poblíž slavné rodiny Applů, což ji těší a je také. Michelle u sebe má, jako správná novinářka, vždy něco na psaní.

O Marii

1. dubna 2016 v 18:50 | Laura |  Panenky
Moje panenky EAH používám v různých rolích a různých příbězích, ale jejich jména a povahy se nemění. Mám v plánů fotit příběh těchto panenek a tak mám v plánu napsat jejich popis. A rozhodla jsem se začít s Marií.
Je to dost podle hry The Sims 2, takže vůbec neřeším školu (jsou na vysoké), kromě toho, že chodí jednou denně na přednášku (2-3 hodiny).

Marii je teprve 19 a je tak nejmladší z party. Má o dva roky starší sestru Nikolu a o tři roky mladšího bratra Nicka. Vždycky si ráda hrála, ať už s panenkami, plyšáky nebo legem. Později se z ní stala sběratelka, i když si s panenkami tajně hraje i dnes. S Bárou se zná od základní školy, kde se z nich staly nejlepší kamarádky. S Ellie se seznámila náhodou asi deset minut předtím než by je seznámila Bára(viz.fotopříběh, který jsem ještě nevydala-bude brzy!). Prý se o kluky nestará, zamilovaná byla jen někdy v páté třídě, ale pak ji to přešlo. Studuje na učitelku dějepisu a zeměpisu, protože si myslí, že děti dokáže zaujmout a navíc ji to baví.
Ve volném čase natáčí na Youtube a je docela známá. Natáčí už rok a půl a její kamarádi ji v tom hodně podporují a občas i pomáhají.
Tahle fotka je bohužel jediná, kterou jsem našla.

Vraťte se zase!